Sebe destrukce a autoimunitní onemocnění jako projev traumatu uloženého v těle

Klasickým projevem prodělaného traumatu v těle je SEBE DESTRUKCE, SEBE POŠKOZENÍ, SEBE ZAPŘENÍ, VELMI NÍZKÁ SEBE DŮVĚRA A SEBE HODNOTA, VČETNĚ AUTOIMUNITNÍHO ONEMOCNĚNÍ.

Možná na začátek bych chtěla zmínit, z pohledu terapeuta pracujícího přes tělo, není trauma událost sama, ale je jím reakce těla na ni.

Ve článku Emoční inteligence jsem popisovala, jak je utvářeno naše chování, psychika, ale celková odolnost organismu.

V krátkosti shrnu máme dva funkční celky mozku, které by spolu měli vzájemně spolupracovat. Racionální mozek (neokortex), který je centrem řeči a myšlení a emoční mozek - mozek řídící naší fyziologii a emoce.

Neocortexu vděčíme za to, že jsme lidskými bytostmi. Je to naše vědomá mysl, která si uvědomuje a díky ní se lišíme od zvířat. Je to ta část mozku, kde si o sami sobě vytváříme mínění, kdy víme, že je nutné se o sebe postarat, neubližovat si, známe svou cenu a hodnotu, mýt se, platit složenky, uklízet a být zodpovědný.

Emoční mozek - zpracovává veškeré impulsy z vnějšího a vnitřního prostředí a řídí veškeré fyziologické procesy v těle. Samotná emoce je jen výsledkem procesů, které se nám odehrávají v těle.

Kontroluje fyziologickou rovnováhu - dech, srdeční rytmus, krevní tlak, chuť k jídlu, spánek, libido, hormonální sekreci a dokonce ovládá i fungování imunitního systému. Velí strategii přežití bojuj, uteč nebo zamrzni.

Tyhle dva celky jsou na sobě vzájemně nezávisle a je fajn, když obě části spolupracují. Pokud kooperují cítíme, že jsme šťastní, že naše kroky mají smysl a život nás baví. Jsme v tkz.koherenci.

Co se děje v momentu, když zažijeme situaci, která je pro nás dlouhodobě stresující, životu nebezpečná, intenzivní a celá nás zahltí?

Převezme velení emoční mozek, který vypne racionální mozek. Pro tělo je klíčové, aby přežilo a ne to, jak mluvíme, jak se chováme, jak máme uklizeno, jaké máme vztahy, zda máme zaplacenou elektřinu. Na úrovni těla bojujeme o život.

To je náš instinktivní pud, který má jediný úkol zachránit nás! Ten je ovládán stejným centrem jako tep, dech, trávení, termoregulace atd. ....Jakkoli bychom si přáli tenhle stav změnit, struktury mozku tomu nejsou uzpůsobeny. Jsme mu vydáni na milost.

Pro představu, co prožívá člověk, který prochází hlubokým traumatem?

Zkuste si naživo představit, že se na Vaše dítě řítí auto. Dech se Vám zastaví, racionální mozek vypne, celí zamrznete a celý svět okolo Vás se zastaví, Vy máte zaměřenou pozornost jen na situaci před Vámi, nic jiného Vás nezajímá.

Tělo reaguje, nejste schopni mluvit, myslet, možná byste byli schopni zabít řidiče, který auto řídí, jste celý pryč, zkoprníte, lapáte po dechu a adrenalin ve Vás jede na plné obrátky.

Pokud bychom byli ve zvířecí říši, bez našeho racionálního mozku po uplynutí nebezpečné situace, by se naše tělo začalo chvět, aby vytřepalo přebytečný adrenalin ven z těla a dostalo se zpátky do fyziologické rovnováhy.

U nás lidí je to jiné, máme náš úžasný skvělý mozek. Nicméně v některých chvílích nám může věci dost zkomplikovat.

Vše racionálně zanalyzuje a řekneme si, OK jdu dál, vždyť se nic nestalo, jenže v těle fyziologicky bublá celá situace dál. Někdy 5, 10, 20 let aniž bychom tušili. Nedošlo k seberegulačními mechanismu. (Chvění, pláč, projevení zloby atd.)

Z toho plynou veškeré psychosomatické potíže (panická ataka, posttraumatická stresová porucha) a z ní plynoucí SEBE DESTRUKCE, SEBE POŠKOZENÍ, NÍZKÁ SEBE HODNOTA A SEBE DŮVĚRA. ale i AUTOIMUNITNÍ ONEMOCNĚNÍ.

Záleží na intenzitě zážitku a věku, kdy k tomu došlo. Velmi bolestná a do systému zasahující traumata jsou často z prenatálního období, porodu a raného dětství.

V těle zůstává obrovský přetlak, které musí nějak řešit. Tělo má skvělý nástroj, jak jej dostat ven a to formou AGRESE VŮČI OKOLÍ (střelba na školách atd.) a AGRESE VŮČI SAMA SOBĚ (sebe poškození, nízká sebe důvěra, vnitřní tyran, že nic nemůžeme, nic si nezasloužíme, jsme k ničemu, ale i autoimunitní onemocnění, kdy Váš vlastní systém zaútočí na vlastní buňky těla - agrese otočená směrem dovnitř)

I zde je patrné, jak emoce jsou propojeny s tělem a zdravím jako takovým.

Díky tomu, že emoční mozek má blíž k tělu než k racionálnímu mozku je velmi účinné přistupovat k léčení traumatu z roviny těla než z roviny řeči a myšlení. Proto bývá velmi často psychoterapie neúčinná a psychofarmaka z dlouhodobého hlediska, také nic neřeší a mohou zdraví zcela podkopat.

Prošla jsem hlubokým traumatem, kdy mi tělo úplně odpojilo neokortex - nic mne nezajímalo, byla jsem úplně mimo, nebyla jsem schopna mluvit, slova se mi pletla, klepala se strachy při každé složence, která byla ve schránce.

Až když jsem se začala uzdravovat,  jsem si uvědomila, jaká vnitřní hrůza a strach mě paralyzují.

Použila jsem nástroje (Kraniosakrální Biodynamika, Mitochondriální medicína), které úspěšně využívám ve své praxi.

Jsem si jistá, že je možné se uzdravit bez léků a lékařů a na trvalo!